05 - Durban a cesta domů

Poslední dny, asi 2 a půl, jsme strávili v Durbanu, třetím největším městě JAR. Je to město na pobřeží Indického oceánu, s největším přístavem v Africe, celoročním koupáním, mrakodrapy v centru a velkou komunitou Indů, kteří tu žijí již po generace a jejichž kuchyně rozhodným způsobem ovlivlila kvalitu místních jídel. Mňam.... Další skutečností je Durban proslavený a to jsou jeho vlny, které sem lákají tisíce surfařů z celého světa.

V hostelu byl pár, který byl den před naším příjezdem přepaden. Při parkování přiskočili lupiči, přiložili zbraň na spánek řidiče a ujeli se vším, co tam ti chudáci měli, včetně pasů. Toho vyřizování pak, navíc ještě v Africe, to nepřeju nikomu (Honza s Romčou o tom určitě vědí, sami . Tento incident samozřejmě vyvolal v Terči velký strach z přepadení, takže úplně odmítla vycházet z hostelu. Musel jsem tedy cestovat do města sám. JAR má bohužel neslavnou reputaci kvůli stupni kriminality. Lupiči a zloději nemají zábrany používat zbraně a v případě obrany ze strany napadeného je neváhají užít.

Nicméně navzdory tomu musím říci, že jsem se cítil bezpečně. Paranoia z přepadení či okradení mně pronásledovala většinu času, ale podle rad místních jsem udělal nezbytná opatření (nenosit u sebe žádné cennosti, jen menší hotovost, v noci se venku vůbec nepohybovat atd.). V momentě, jak se dostanete do centra, na pláž a promenádu, člověk se cítí bezpečně. Všude spousta turistů a není problém požádat souseda na pláži, aby vám pohlídal věci. Je to krásný pohled sledovat surfaře, jak bojují s vlnami, některým to jde, jiným méně, holky i děcka, všichni surfují. A do toho vidíte do přístavu přijíždět a odjíždět obří nákladní lodě z celého světa. Jenom plavat se v oceánu moc nedá. Vlny jsou tak vysoké a divoké, že vás smetou, a tak se člověk spíš jen tak cáká.

Z Durbanu jsme jeli přes noc busem do Johannesburgu na hlavní nádraží, pověstného pro svoji nebezpečnost a riziko okradení. Ale byli jsem mile překvapeni, haly čisté, s ochrankami a neměli jsme problém. Možná to ale bylo tím, že jsme přijeli v pět ráno a ve vestibulu moc lidí nebylo. Rychle jsme přesedli na taxi a odjeli na letiště, kde už bylo bezpečno a klid. Cesta zpět byla dlouhá, přesedali jsme v Dubaji a Londýně a byly mooooc unavení. A perlička na závěr: všichni víte, jak přísné jsou teď kontroly na letišti, jak prohledávají a do letadla si s sebou můžete vzít jen povolené věci. My jsme ovšem prošli kontrolama dvou letišť - Johannesburg a Dubaj a pronesli jsme v příručným zavazadle otvírací nůž. Člověk by myslel, že je to nemožné, ale jak vidíte, není to s těmi kontrolami tak žhavé. Uvědomili jsme si to až v Dubaji a tak jsme pro jistotu v Londýně nůž přendali do velkého batohu, aby jsme neskončili s tváří na zemi a botou na tváři, ale možná by jsme to pronesli i v Londýně.

Bohužel jsme v Durbanu vůbec nefotili, takže fotky tentokrát nebudou. Děkujeme všem za pozornost, kterou jsme věnovali naším příspěvkům, zdravíme a přejeme úsměv na tváři 365 dní v roce.

05 - Mys Dobré naděje

Hned druhý den po příjezdu do Simon's town jsme si půjčili kola a rozhodli se vydat k mysu Dobré naděje kolmo. Je to z hostelu asi 25 km. Ještě pár slov k Simon's town. Je to starobylé přístavní městečko a nejbližší bod civilizace k mysu. Leží nedaleko Kapského města, ale stále ještě si zachovává svůj poklid. Ve městě je námořní základna, takže město je plné kadetů v čisťounkých a nažehlených uniformách, v přístavu kotví spolu s jachtama i válečné lodě a ponorka.


Foto: pobřeží a jeho obyvatelé; přístav v Simon's town; domky po cestě k mysu (že by ideální domov?)

Na cestu jsme vyrazili ráno, vybaveni horskými koly, které jsme si půjčili z hostelu. Cesta byla pěkná, asfaltová, scenérie okouzlující, stoupání do kopce se také dalo. Čím výše jsme se dostávali, tím lepší jsme měli výhled na oceán a okolní kopce. Škoda, že není velrybí sezóna, to by bylo ještě dokonalejší, ale tito obrovští savci sem připlouvají od července do října.

Foto: i když to tak možná nevypadá, mezi nádhernými scenériemi jsme si pořádně mákli; u mysu Dobré naděje

Okolí mysu je vyhlášený národní park a tak se samozřejmě platí, turisty zkásnout musí. 55 randů za vstup a pak už jen cesta po vrcholu, než se sjede dole k oceánu, kde byl cíl naší cesty: Mys Dobré naděje. Dřevěná cedule, ke které co chvíle přijede autobus turistů, všichni vystoupí, vyfotí se, zase nastoupí a během 10-15 minut odjedou pryč. Jen my zůstavali, protože jsme byli volní a nikdo nám nic neplánoval. Zato jsme si to museli pěšky odšlapat. Protivítr byl tak silný, že po rovině jsme makali z plných sil, abychom se vůbec hýbali. Takovému silnému větru se u nás říká větřisko.


Foto: ani pštrosi nám nezabránili dojet do cíle; další z obyvatel národního parku v okolí mysu

No ale i ten jsme pokořili a vítězoslavně, ač s bolavými zadky, jsme dorazili zpět do města. Zastavili jsme se v tibetské restauraci, kde jsme si dali vynikající vegetariánské menu v poklidném prostředí za libé hudby a pohledu na oceán. Druhý den už jsme se zas kodrcali vláčkem do Kapského města, kde jsme si koupili lístek do Port Elizabeth na ještě ten samý den. Cesta byla dost útrpná, protože sedadla nešla sklopit a vůbec celý bus byl takový starší. Zůstáváme jeden den v Port Elizabeth a pak odjíždíme do Durbanu, naší poslední zastávky.

04 - Odjezd z chladna

Po týdenním pobytu v Namibii, z čehož jsme většinu času strávili nemocní ve Swakopmundu, jsme se rozhodli odjet do Cape Townu. Opustili jsme plány na shlédnutí největších písečných dun ve Sosussvlei, protože vláčet se jeden den tam a druhý zas někam jinam, utratit spoustu peněz a vidět písečné duny, to bylo na nás moc. Den jsme strávili ve Windhoeku, hlavním městě, které je naštěstí trochu teplejší než ledový Swakopmund.

Foto: Windhoek - centrum; vyřezávaná postava v centru Windhoeku

Přijeli jsme tam v sobotu a odjížděli v neděli odpoledne. Město mrtvé, pár lidí v ulicích, všechno zavřeno, člověk aby prochodil podrážky, než najde otevřenou restauraci. Ale kde nic, tu nic, nic se neděje a obzvlášť neděle byla klidná jako moravská dědina kolem oběda. Přes net jsem koupil lístky na Intercape Mainliner a jelo se nám nesrovnatelně líp než ze Zambie do Namibie. Větší pohodlí, služby, vše. A tak jsme se po cestě i vyspali.

23.4. kolem oběda jsme dorazili do Kapského města, kde jsme chytli vlak a jeli asi 35 km do Simon's town, malého městečka na pobřeží. Scenérie jsou krásné a my tu pobydeme tak ze dva dny. O dalším vývoji budeme informovat později....

03 - Konecne v Namibii

Ano, konecne muzeme prohlasit, ze jsme to dokazali. A ac jsme skoro nedoufali, ze se to podari, jsme v Namibii.

Vahali jsme jestli pro zakoupeni listku do Windhoeku (hl. mesto Namibie) zvolit stejnou spolecnost, jako poprve. Nechtelo se nam podporit jejich obchod, kdyz nam pri predchozich jednanich moc vstric nevychazeli. Nez ale cestovat na nekolikrat a mistnima minibuskama s prestupovanim na hranicich, doufajic ze brzo nejaky spoj pojede, zvolili jsme radeji jistou cestu a do one kancelare vleteli znova. Listek by byl, ale drazsi, levnejsi byly uz vyprodane. Vybrali jsme tedy penize a sli nazpet liskty koupit. Slecna za pocitacem, aniz by se napred podivala jestli ma dva listky volne, jala se okamzite prokousavat procesem rezervovani. Kdyz se chystala ucinit tak pro listek druhy, pocitac ji oznamil, ze v teto cene jsou uz vsechny listky vyprodane. Nezbyva nez si koupit listek ceny nejvyssi. tak to uz na nas bylo hodne. Jak se rika "na podpadku" jsme se otocili a nechali ji at si s tim dela co chce. Hold nechame to osudu a pujdem proste na nadrazi rano a nejak to dopaden.

A tak se i stalo. Dorazili jsme pred 11 a po par minutach nasli tri spolecnosti, ktere do Windhoeku jezdi. Jedna z nich byla nase "skvela" spolecnost (ona opravdu skvela je, ale to uz nechejme konovi :) ). Dalsi pak odjizdel bus, do ktereho Ondra nahlidl a zjistil, ze to neni uplne nej, ponevadz sedadla ani nebyly sklopne. No jeli byste tim, kdybyste vedeli, ze cesta trva zhruba 20 hodin? Nastesti se objevil poulicni prodejce listku treti, nove zavedene, spolecnosti Zambia Namibia Expres, ktery tvrdil, ze prave mluvil s ridicem a ten mu sdelil, ze je asi hodinu od Livingstone. OK, cekame tedy na nej. Vsechny busy odjely, nadrazi se vyprazdnilo, jen Ondra a ja jsme zustali jako dva opustenci. Mozna ted cekate po vsech tech strastech jednu dalsi, ale to ne, vsechno temer klaplo. Az na to, ze ridic nebyl od Livingstone hodinu, nybrz asi dve a pul. Na recicky prodejce, ze ve Windhoeku budeme stejne jako ty predchozi busy, jsme se jen smali. Konecne ce autobus objevil a my mohli koupit listek. Najednou ejhle, panacek chtel vic nez slibil. Obhajoval se tim, ze rozdil ceny je na provoz kancelare. Asi mel na mysli tu jeho luxusni kancelar stlucenou z par prken a stojici pod jednim vysokym stromem. Che che...... to tak. Posledni tecka byla, pote co jsme se konecne domluvili na cene 325 namibijskych dolaru, kdyz zacal vypisovat listek na 300 N$. Ondra trval na tom, aby napsal 325 a tim zabranil, ze si to strci do sve vlastni kapsy. Proste Afrika :))).

Cestou jsme dohnali oba autobusy, dojeli do Windhoeku opravdu ve stejny cas a nebylo to nakonec tak strasne. Akorat chudak Ondra prevzal ode me stafetu marodovani a ted ma horecky on. Z Windhoeku do Swakopmundu, kde jsme ted, to byly pouhe 4 hodiny minibusem. Sledovala jsem krajinu a ac je porad stejna, moc se mi libila. Namibie je placka, ze vsech placek ta nejplackovatejsi. Kam az oko dohledne a jeste mnohem mnohem dal je jen suchy hruby pisek, kameny, krovi a dva pstrosy (teda urcite je jeich vic, ale my videli jen dva). Silnice se tou plackou tahne jako pravitko. Cesta vede rovne tak daleko az spliva se vsim ostatnim v nedohlednu. Jen velice zridka okoreni ridicovu praci mirna zatacka.

Takze konecne po vsem tom cestovani si uzivame trosku pohody. Jsme ubytovani v milem hostelu, od ktereho mame par kroku ocean, na dohled prekrasne poustni duny do kterych zitra vyrazime na quadbike. Za rohem pak mame malebne centrum mesta, ktere je naprosto evropske se vsemi jeho kavarnickami, supermakrety a obchody se znackovym zbozim a my si tak uvedomujeme, ze tu pravou Afriku a jeji zivot posunuty o nekolik desitek let nazpet, jsme definitivne opustili.

Ondra > Par zajimavosti na zaver: Namibie je 4x vetsi nez Velka Britanie, ale jeji populace cita pouhych 1,8 milionu. Ziskala nezavislost az v roce 1990, do te doby byla ilegalne okupovana rasistickou Jihoafrickou republikou, ktera zde praktikovala sve nechutne metody apartheidu. Zeme, jak si asi dovedete predstavit, je pekne pusta a nehostinna, alespon z vetsi casti. Hlavni mesto Windhoek ma jen 240 000 obyvatel. Swakopmund je turisticke centrum, i kdyz jich tu ted moc neni, ale je to poklidne mestecko se spoustou rodin a starsich paru. Kdyz jsme prijeli, byla nam strasna zima, tak jsem si musel koupit teplou mikinu a stejne se trasl zimou. Ale to bylo dano tim, ze jsem se nekolik dnu trasl v horeckach, oslaben a neschopen. Jen pomalu se zdrchavam. Na dunach jsme se opravdu vyradili a hlavne Terca byla uplne nadsena.

02 - Problémy s vízy

Tak lístek byl koupený, stojíme u autobusu a řidič kontroluje lístky a pasy a říká: "Kde máte víza?", na což jsme suverénně odpověděli, že si je vyřídíme na hranicích. Tam ale víza nevydávají, říká řídič a tak jdeme vrátit lístky, ale peníze nám nevrátili, podvodníci. Tak jsme museli zpět do Lusaky, kde jsme si během jednoho dne vyřídili víza a dvě noci spali v celkem nepříjemném hostelu (Kuomboka), odkud jsme radši rychle vypadli zpět do Livingstone do Fawlty Towers, krásného hostelu podle našeho gusta. Jak jsme byli rozčarovaní, přemýšleli jsme o různých krkolomných možnostech, co dělat dál, jako jet do JAR přes Malawi a Mozambik nebo Zimbabwe, či letět z Lusaky do Kapského města a vynechat Namibii úplně anebo se vrátit zpátky do Tanzánie a nechat si přeložit letenku z Jo'burgu do Dar es Salaamu. Ale nakonec
stejně jedeme do Namibie. Nechali jsme událostem volný průběh a už nic neřešíme. Nějak to dopadne.


Lusaka je celkem pěkné město, s širokými ulicemi, alejemi stromů, ale centrum je plné vojáků a policistů, kteří nosí samopaly různých typů a stáří. Jako kdyby jim nestačil obušek. A vidíte je na každém kroku. Stovky a stovky uniforem se samopaly. Na můj vkus příliš mnoho zbraní. Dva dny jsme teda strávili v Livingstone a za chvíli zkusíme chytit nějaký bus do Namibie, ale hlavní společnost, která tam jezdí je plně obsazena, tak zkusíme jiný bus přímo do Windhoeku, když ani to neklapne, tak musíme cestovat na části, nejdřív na hranice do Katima Mulilo s nějakým malým busíkem a odtud pak chytíme další bus - kamkoliv v Namibii, pokud možno do hlavního města Windhoeku. Ovšem je neděle, tak nevíme....

Fotky nemůžeme zatím natáhnout, spojení nám to nedovolí, tak se podívejte později, možná že za týden už nějaké budou...

01 - Vodopády

Hlásíme se z Livingstone, města u Viktoriiných vodopádů, pojmenovaném po velkém objeviteli a cestovateli Davidu Livingstonovi. Cesta z Mbeyi do Lusaky (hlavní město Zambie) byla dlouhá, a táhla se i ta z Lusaky do Livingstone. Ale dorazily jsme, bydlíme v hostelu a já mám konečně po 12 týdnech pocit, že jsem čistý. Horká sprcha je jeden z nejlepších vynálezů lidstva. Už jsem to říkal myslím v reportáži z minulých let, ale znovu to opakuju. Je to nádhera. Na zahradě bazén, internet zadarmo (i když věčně obsazený).



Jen ty ceny. Centrum turistických aktivit pro bělochy ale ani nemůže být levné. První večer jsme si daly pizzu a řecký salát a zalizovali se. Ale jak říkám, po Tanzánii nás šokovaly ceny, tak si vaříme. Hned další den po příjezdu jsme jeli k vodopádům, které jsou teď ve svém vrcholu a mračna vodní tříště stoupající z nich jsou dobře viditelné už z města. Hukot je ohlušující a suší prohlídku neobstojíte. Tříšť, která stoupá ze zdola pak zas padá dole a je to jako pernamentní déšť. Promokli jsme na kost a byla to sranda. To rozhodně. Něco jiného, než když jsem tu byl koncem roku 2005, v období sucha. To jsem byl schopen přejít po vrcholu vodopádů až za polovinu řeky. Ta je teď rozlitá do všech stran a budí respekt. Terča si dala na mou radu přelet rogalem nad vodopády a stejně tak učinili Romča a Honza. Já s Terčou jsme ještě jeli na kratší safari, kde jsme viděli slony, žirafy, krokodýla (na kterého jsem málem stoupl a který mně vyděsil k smrti), zebry, nosorožce a impaly. Mně moc safari nebaví, takže jsem nebyl v sedmém nebi, ale projížďka to byla pěkná.

Tři dny ale už bylo dost, peněz utraceno spousta a tak je čas jet o kus dál. Vyrážíme do Namibie. Cesta busem bude dlouhá, ale co se dá dělat? Nic. Jen to přetrpět. Terči není moc dobře poslední dny, mně zas trochu zlobí levá noha, která mi hnisá na několika místech. Památka na rýžová pole u Mahanga v Tanzánii. Doufám, že se to zahojí brzo, ale už to trvá snad 3 týdny. My se ozveme zase z Namibie, takže zatím čauky.....